Knihovna

Zvyky, obřady a obyčeje na Horňácku

Lidský život byl v minulosti řízen více než dnes výročními obyčeji dělenými podle čtyř ročních dob a v úzkém propojení s křesťanskými svátky. Život člověka samotného naopak určovaly zvyky a obyčeje rodinné. Mnohé z výročních i rodinných zvyků mají kořeny ještě v době pohanské.

Výroční obyčeje

Masopust označovaný na Horňácku jako fašanek je obdobím od svátku Tří králů až do Popeleční středy. Poslední tři dny před započetím půstu chodí chlapci a muži s muzikou po domech zpívat a tancovat, za což bývají obdarováni koblihami, slaninou, vejci nebo slivovicí.

Poslední neděli před Velikonocemi se dříve vynášela Morena, symbol zimy a smrti. Dívky toho dne nazdobily slaměný došek do ženského kroje, nosily ji se zpěvem po vesnici až ji „pod dědinů“ hodily do vody. Symbolem nového jara bylo chodění „po máji“, kdy ozdobená jívová větvička, „létečko“, symbolizovala přinášení nového hospodářského roku do vesnice.

Nejvýznamnějším liturgickým svátkem jsou Velikonoce, kdy chodívají chlapci „řechtat“ na Zelený čtvrtek na dřevěné řechtačky na znamení smutku nad zemřelým Ježíšem. Dodnes muži chodívají „šlahat“ na velikonoční pondělí ženy „korbáčem“, aby „neoprašivěly“. V noci z neděle na pondělí se také vykropovala cestička mezi milenci vodou a vysypávala plevami. Ve 30. letech byl tento způsob zveřejňování vztahu nahrazen psaním na vrata a zdi domů – dnes na silnice vápnem.

V tajemnou filipojakubskou noc se snaží zlé síly uškodit lidem, a tak se pálilo smetí, práskalo bičem nebo lidé chránili své domovy kresbami na vratech, aby odvrátili zlé síly bosorek.

Dodnes dochovaným symbolem jara je stavění máje – zdravého zeleného stromu ozdobeného barevnými pentlemi.

Ke slavnostem letnic patří zdobení domů zelenými lipovými ratolestmi, jízdy o krále (Kuželov), královničky (Javorník) nebo církevní slavnost Božího Těla (Velká nad Veličkou).

Oslavy ukončení sklizně, dožínky, byly poděkováním za dobrou úrodu. Závěrem letních obyčejů a náboženskou slavností na památku posvěcení chrámu jsou hody. Jejich hlavními momenty jsou stavění máje, taneční zábava, průvod s muzikou obcí ale i mše v kostele a slavnostní pohoštění.

Ukončením zimních prací a zábav je čtyřtýdenní Advent. Začíná svátkem sv. Ondřeje a sv. Barbory, kdy dívky věští z višňových větviček, jestli se příští rok vdají. Pro Horňácko jsou typické obchůzky maskovaných postav zvaných „mikołášé“: Mikuláš s družinou, Lucky („Uce“), postavy řemeslníků a zvířat (kominár, šlajfír, mutek, koza) apod.

Vánoce se Štědrým dnem bývaly ve znamení slavnostní přípravy stolu, štědrovečerní večeře i magických věštění budoucnosti.

Rodinné zvyky

Obřady a obyčeje provázející celý život člověka jsou nazývány jako rodinné. Za jejich počátek lze považovat věštby dne a hodiny narození (např. šťastný den byla neděle a naopak se říkalo „Co je v pátek, ide nazpátek.“). Ve chvíli, kdy se dítě narodilo, se dělalo všechno proto, aby se mu zajistilo do dalšího života to nejlepší (peníze v první koupeli). Křest dítěte býval hned druhý nebo třetí den po porodu a dítě jím bylo přijato do křesťanského společenství obce. Kmotrovství se neodmítalo a žádost o něj, byla prokázáním úcty. Samotná matka byla přijata do běžného života až při úvodu o několik dnů až týdnů později. Tohoto obřadu se zúčastňovala pouze ona s dítětem zabaleným v plachtě „úvodnici“ a vdané ženy z příbuzenstva či sousedství.

Nejslavnostnějším rodinným obřadem bývala ovšem svatba, trvající často od středy nebo čtvrtka po celý týden. Ve svatební den proběhlo mezi ženichem a jeho rodiči „odprošování“ s následným požehnáním. U domu nevěsty se stejně jako dnes smlouvalo o tu pravou nevěstu a svatební průvod byl cestou z kostela „zatahován“, aby se vykoupil. Důležitý byl i první vstup nevěsty do nového domu, kde musela prokázat, že bude dobrou manželkou a hospodyní. Večer probíhalo „házání do koláča“ - obřadní vinšování a vybírání peněz pro nevěstu a její „začepení“, kdy jí byl obřadně sňat z hlavy věneček a uvázána šatka.

Také poslední věci člověka lidi velmi zajímaly. Vždy chtěli znát hodinu smrti, a tak věštili z houkání sýčka, úderů na okno nebo zastavení hodin. Ihned po smrti člověka bylo otevřeno okno, aby duše mohla vyletět, a probíhalo pro Horňácko velmi typické „naríkání“ - obřadní zpěvy a naříkání nad zemřelým.

Magdalena Maňáková

nahoru