Knihovna
Lidové stavitelství na Horňácku
Článek o lidovém stavitelství a architektuře na Horňácku vychází z monografie „Horňácko“ ze 60. let. Monografie, jako jeden z mála dostupných pramenů, poskytuje ucelený pohled na vývoj stavitelství a kultury bydlení této svébytné části Slovácka v průběhu staletí.
OSÍDLOVÁNÍ OBLASTI A TYP ZÁSTAVBY OBCÍ
První zmínky o osídlování Horňácka pocházejí ze 13. a 14. století. Z historických pramenů se dá usuzovat, že se tak dělo následkem stěhování lidu, který postupoval z rovinného Pomoraví do kopcovitého území Bílých Karpat. Vzhled nově zakládaných osad není znám, předpokládá se, že byly soustředěny v blízkosti řek. O samotné velikosti osad se můžeme poprvé dozvědět až koncem 16. a v 17. století. Z těchto pramenů víme, že například Velká byla hned po Strážnici a Uherském Brodu třetí největší obcí na Slovácku. Ostatní vesnice měly méně než sto domů. Růst obcí co do počtu obydlí nastal zejména koncem 18. století.
Půdorysný stav osídlení horňáckých obcí je znám až na základě katastrálních map z roku 1827. Mapy ukazují, že například Javorník měl samotné jádro obce rozložené po obou stranách Hrubého potoka (obr. 1.1). Hlavní ulice vesnice začíná na severu spojením dvou ulic vedlejších, dále pak dělena potokem pokračuje směrem k jihu. Tam je samotná ulice zakončena prostranstvím, které vyplňují nepravidelné shluky domů s kostelem. Jelikož se na západní straně obce za každou usedlostí táhne záhumenice, předpokládá se, že právě tam leží její nejstarší část.
Naproti tomu u Suchova domy tvořily téměř pravidelnou ulici. Podobně také Hrubá Vrbka má domy zakreslené ve dvou řadách, ty mezi sebou vytváří širokou ulici (obr. 1.2). Za usedlostmi se opět nachází pásy záhumenicových polí. Mezi domy na prostorné ulici jsou postaveny komory a veřejné budovy. Nejstarší částí Hrubé Vrbky je část severní. Od ní se vesnice dále vyvíjela jižním směrem. Souhrn domů kolem střední části ulice odpovídá podle zjištění zhruba soupisu stavení celé obce z roku 1656.
Také u Malé Vrbky (obr. 1.3) a Nové Lhoty (obr. 1.4) jde na katastrální mapě rozeznat půdorys ve tvaru široké ulice. Jádro obce Louka vytvářela v polovině 19. století ulice s domy orientovanými většinou průčelně. Jižní strana ulice byla rovnější, severní pak uvolněnější. Na půdorysu Kuželova bylo patrno kruhové rozšíření návsi.
Složitější půdorys ulicového typu měla městečka Lipov (obr. 1.5) a Velká. Bylo to zřejmě způsobeno mírnou členitostí terénu, která tak poskytovala předpoklady k jejich rozmanitějšímu půdorysnému vývoji, avšak u Lipova tomu první zjištění nenasvědčovala. Lipov měl totiž v roce 1656 pouhých 99 obyvatel, Velká jich ve stejném roce měla 283. Kvůli poklesu počtu velických obyvatel se k ní Lipov během následujících 140 let velmi podstatně přiblížil.
Z výše uvedeného vyplývá, že půdorys horňáckých vesnic se vyvíjel ve tvaru takzvaných širokých ulicovek nebo silnicovek. Na rozdíl od Pomoraví, kde jsou ulicovky a silnicovky s pravidelnými ulicemi a domy postavenými těsně vedle sebe, vesnice na Horňácku jsou charakteristické větší či menší nepravidelností. Nepravidelnost je dána hlavně nerovností terénu. Osu ulice u horňáckých obcí tvoří buď potok nebo silnice. Typická je pro oblast velká šířka těchto ulic a mimo jiné také traťová plužina se záhumenicemi za starousedlickými dvory. Traťová plužina se dá charakterizovat jako rozdělení „tratí“ na dlouhé pásy. Tyto pásy pozemků pak byly dány jednotlivým hospodářům.
Mimo území jednotlivých obcí se na Horňácku vyskytuje také řada zajímavých samot či mlýnů.
VÝVOJ ORIENTACE DOMU K PŘILEHLÉ ULICI
Pro Horňácko byla z počátku charakteristická štítová orientace domů (též hloubková). To znamená, že štít, tedy kratší strana domu, je orientována kolmo k ulici. Z katastrálních map z roku 1827 lze usoudit, že tato zástavba se udržovala ještě počátkem 19. století u řady domů ve všech horňáckých obcích. U štítové orientace směřovala do ulice okna hlavní obytné místnosti, jizby, na kterou směrem do hloubky dvora navazovaly ostatní obytné místnosti a hospodářské prostory (obr. 1.7, 1.8).Mezi jednotlivými usedlostmi byly menší vzdálenosti. Pro další vývoj domu bylo typické, že se usilovalo o jeho průčelní orientaci (také podélná či okapová). To znamená podélně s ulicí či silnicí.
Změna štítové orientace v průčelní neproběhla ihned, ale měla svůj postupný vývoj. K obytné části domu se nejprve začal napojovat zastřešený vjezd. Toto probíhalo již v půli 19. století a nejzřetelněji to bylo patrno na Nové Lhotě, kde u řady domů byla střecha prodloužena podél ulice kolmo k jejímu původnímu hřebeni a na konci byla podepřena dvěma sloupy nebo zdí (obr. 1.9). Zpočátku tento nově vytvořený průjezd nemíval ani vrata. Později se však průjezd z ulice uzavřel zdí a vraty, a stavba tak dostala vzhled průčelního zastavění. Nemusel být přistavován pouze průjezd, často se spolu s ním čelní prostor usedlosti vyplnil také komorou, dílnou nebo dalšími obytnými prostory. Tento kombinovaný typ zástavby může být lehce rozeznatelný z tvaru střechy.
Vchod do obytné části domu byl u tohoto typu zástavby ze dvora, do něhož se vstupovalo zmiňovaným průjezdem, zvaným návratí nebo také kolňa. Hospodářské prostory, čítající stáje pro koně a chlévy pro krávy a ovce, navazují do hloubky dvora na štítově orientovanou část domu. Tímto vzniká půdorys tvaru L („do háku“). Stodola stála uprostřed nebo na konci humna. Tento půdorys byl počátkem 19. století na Horňácku zcela běžný a vznikal zde samostatně, bez cizích vlivů.
Obyvatele jednotlivých usedlostí ke změně orientace domu z poloprůčelní na úplnou průčelní orientaci vedla zřejmě snaha uzavřít dvůr z ulice, a také využít volný prostor mezi sousedními stavbami pro obytné nebo hospodářské účely. Průčelní orientace domů se tehdy začala uplatňovat zejména u nově stavěných domů. Tato orientace vypadá tak, že jsou do ulice situovány obytné místnosti s komorou a návratím. Hospodářské místnosti navazují opět kolmo do dvora na obytnou část. Domy s průčelní zástavbou stojí buď samostatně, odděleny od sousedních domů úzkou uličkou, nebo ve spojení s několika domy dalšími (obr.1.10). Příznačné je pro horňácké vesnice střídání štítových, kombinovaných a průčelně orientovaných stavení.
Poznámka - Obr. 1.2. a 1.6. převzat z knihy HRDOUŠEK V.: Lidová architektura jihovýchodní Moravy, Modrá: Škola vesnice Modrá, 2001, s. 13 a 18.
Martin Němeček
