Knihovna
Karel Sup a Horňácká Skupina
Co napsat o Horňácké skupině a jejich uměleckém „hradu“, aby to nebylo opakované či pouhými několika fakty utopeno v oceánech údajů světového dění a historie umění.
Nejdříve bychom měli definovat, co je to Horňácko. Je to oblast jihovýchodní Moravy na kraji Bílých Karpat u hranic se Slovenskou republikou. Velká nad Veličkou je jednou z centrálních obcí Horňáckého cípu.
Kulturní život zde byl v minulosti hodně bohatý na lidové umění, zpěv, tanec, textilní tvorbu a také malbu. Mentalita Horňácka je silně poznamenána křesťanskou tradicí, ale také kulturním dopadem rekatolizace. Některé ze zvyků přežívají dodnes, i když původní význam je dávno zapomenut či přehlížen. Na tradici náboženské a lidové kultury ovlivněné vlivy slovenskými i moravskými vzniká rázovitá slovácká oblast, kde život dlouho pokračoval svým zvláštním pomalejším tempem. Země je zde kamenitá a práce těžká. Prostředí, které sem lákalo mnohé umělce, hudebníky i jiné osobnosti toužící po vlastním malém světě, kde život je chudý, obtížný ,ale lidský duch silný a nezlomný (snad jenom alkoholem). Měli zde hojnost podnětů pro svou tvorbu a tak tomu bylo i s Horňáckou skupinou umělců založenou roku 1930. Pavilon byl pouhým následkem jejich cítění a životního stylu. Pokud chceme správně uchopit jeho myšlenku a historickou důležitost, která jak vypadá, je v dnešních dnech opomíjena, musíme asi začít u Cyrila Mandela a navázat do života Karla Supa a skupiny se kterou je jeho život spjat.
Malíři ve zkratce
Jak se můžeme dočíst v článku kritika Williama Rittera citovaného ve VERAIKONu (originál: La passion de l´art en Moravie – Notes de voyage 1908), byl Cyril Mandel první z Horňáckých umělců. Nepochopen, amaterizován a ponižován od kolegů i prostých lidí. Byl považován za podivínského sedláka, který raději maloval, než by se staral o hospodářství. Z rodného Kuželova se musel přestěhovat do Velké, jeho rodina ho odmítala. Mandel zemřel ve věku 34 let v nouzi a chudobě. Ač v životě odstrkován a přehlížen, byl pohřben s celou slováckou malebnou okázalostí na velickém hřbitově. Na pohřbu byli i osobnosti jako Joža Úprka, Leoš Janáček, Dušan Jurkovič, Emil Pacovský a jiní.
Malbě se dále věnoval jeho synovec Jura Mandel z Kuželova, jeden z Horňácké skupiny a zakladatel skupiny Karel Sup, který byl také vzdáleným příbuzným z matčiny strany. Cyril Mandel byl tedy impulsem, který odstartoval třesk horňáckého umění patrný dodnes v následovních z rodiny ( akademický sochař Miroslav Minks, Dušan Zeman). Dalšími členy Horňácké skupiny byli Miroslav Sylla a Svatava Syllová Beňová, manželka.
Karel Sup a pavilón na Strážné Hůrce
Karel Sup se narodil 27. ledna roku 1897 ve Velké nad Veličkou. Byl nejstarším z pěti dětí. Rodiče dali všechny své děti studovat. Karel studoval Arcibiskupský seminář a gymnasium v Kroměříži, Reálné gymnasium ve Strážnici, Písemný kurz u Ferdinanda Matthiase Zerlachera ve Vídni za první světové álky a Akademii výtvarných umění v Praze, kde studoval u Josefa Loukoty, Vlaho Bukovaca, Franza Thieleho a Jakuba Obrovského.
Sup v sobě nezapřel ducha rodného kraje. Velmi rád se vracel do Velké, kam s ním rád občas zajel i Miroslav Sylla, který se zde oženil a tím stvrdil osobní svazek také s touto zemí.
Slovácké Výmary, jak se říkalo Velké, hostily řadu umělců, Frantu Úprku s Jožou Čumpelíkem, Mináře, skupinu Hodonínského SVUMu (sochař Julius Pelikán a jiní). Byli zde také umělci zdejší, od Cyrila Mandela až po Karla Supa. Podle příspěvku Horňácké skupiny do VERAIKONu z roku 1929 můžeme blíže prozkoumat myšlení těchto umělců. Hlásali návrat k instinktu, tradici, přírodě, lidovému umění a především nasazením citu namísto „racia“. Tato tendence je celoživotně provázela a určovala jejich směr, který se časem, dle mého názoru, hodně stočil k tomu, co se líbí prostým lidem. Chci se však raději vyhnout slovu kýč, který by mohl vyvolat více problémů, než věc objasnit.
První výstavou ve Velké byla výstava v obecné škole roku 1928. Tvořila ji řada obrazů s figurálními motivy a krajinami (hlavní a celoživotní témata skupiny). Vhodnějšího místa než školu umělci nenašli. Tak si vzal tedy Sup do hlavy, že vybudují vlastní stánek umění. Jelikož lidé z prostých velických podmínek nemají daleko od slov k činům, práce započali velkou rychlostí už o prázdninách roku 1929. Stavebním pozemkem se stala „Krátina“, část Supových pozemků na kopci zvaném „Strážná hůrka“. Tento kopec má vlastní historii. V minulosti sloužil jako maják, když se na Slovenské straně objevili Turci, signál se přenášel z kopce na kopec a lidé měli dost času k záchraně nejcennějšího majetku i holého života. Sup vybral Velkou, protože ji považoval za středisko Slovácka, kde se za sezonu vystřídá mnoho návštěvníků. Chtěl, aby stavba plnila více účelů jako ateliér, obydlí a hlavně výstavní pavilon.
Samozřejmě, že vesničané pohlíželi na plány umělců spíše s posměchem. Stavba byla netradiční, „moderní“, mimo zastavěnou oblast a k tomu na kopci. Kdo prý jim tam bude chodit, říkávali. Sup ponechal návrh stavby na Miroslavu Syllovi, který studoval architekturu v Praze. Ten Vytvořil návrh a stal se také majetkovým podílníkem spolu s Jurů Mandelem z Kuželova. Tím byla skupina vytvořena a svázána. Umělci tehdy moc peněz neměli a tak se stavělo jak to jen šlo. Rukou se na Hůrce nadřelo mnoho. Ředitel měšťanské školy Rudolf Kynčl, Uječek Škrobák-pisálek a tajemník Horňácké skupiny, který využil svých kontaktů v novinách a rozeslal zprávy o slavnostním otevření Hůrky po širokém kraji jim také sehnal stavitele Caletku z Veselí. Na stavbu přispěli i Magnis a Baťa. Po nekonečné dřině a lopotě dvou prázdnin ,ve školním roce umělci vyučovali, byl pavilon dokončen a slavnostně otevřen na svátek Máří Magdalény roku 1930. Výstavy zde probíhaly každé prázdniny na Máří Magdalénu. Byla vystavována vždy nová díla vzniklá v daném roce. Umělci se sjeli a dokončovali, rámovali. V době okupace se na Hůrce touto dobou začínají scházet i muzikanti a blízké rodiny. Pak nastoupí doba Horňáckých folklorních slavností a výstava se každoročně stává součástí této kulturní lidové akce, k níž dala základní impulz právě snaha malířů. Později došlo ve skupině k rozkolům a Jura Mandel z ní vystoupil. Hůrka se rozdělila. Horní část patří dodnes rodině Syllů a spodní část Supům. Za dlouhá léta se dále přistavovalo. Jednotlivé místnosti a „kamrlíky“ se postupně přilepovaly k základní stavbě.
K historii Hůrky se samozřejmě váží životní příběhy umělců. Pan Mojmír Hanuš správně připomíná, že celá Horňácká skupina měla mezinárodní význam. Umělci se totiž živili jako učitelé a jejich působnost byla jak v Čechách, tak na Slovensku. Sylla učil v Uherské Skalici, Sup v Modře, Lučenci, Jura Mandel v Trnavě, tady působili až do 1939. Vznik Slovenského státu přerušil vzájemné vazby. A tak se vydali zpět na Moravu. Sup působil na učitelském ústavě a pak na Slovanském Gymnásiu, obojí v Olomouci. Od roku 1942 působil v Kroměřížském učitelském ústavu, později na gymnáziu v Třebíči. Roku 1958 odchází do důchodu a až do své smrti roku 1973 tvoří doma, na Strážné hůrce. Sylla působil např. v Kostelci nad Labem.
Po letním vystavování a prázdninování na Strážné hůrce se obrazy poodvážely, prodali nebo uskladnily u rodin ve Velké. Na Hůrce se nechávali jenom prázdné rámy, okna se zabednila na zimu a provoz byl pozastaven až do příštího léta. Později, po Supovu odchodu do důchodu, se zde s manželkou usídlili natrvalo. V dnešní době je pavilon zchátralý, prázdný a nevyužitý. Do léta roku 2007 v něm žila Julie Supová, ale místo je to odlehlé, s těžkým terénem a chátrající budovou. Takže i tato téměř devadesátiletá, nicméně energická paní už upustila ,kvůli zdravotním problémům, od života na proslulé Strážné hůrce. Možná se navrátí časy, kdy umělecká díla oživí srdce hůrky, sláva povstane z prachu a lidé k ní zase vyšlapou chodníky.
Látku jsem čerpal většinou přímo z rozhovorů s vdovou po Karlu Supovi, paní Julií Supovou, dále s paní Jitkou Garšicovou a panem Mojmírem Hanušem. Dalšími zdroji jsou: knížka Strážná hůrka vydaná pod záštitou Mojmíra Hanuše (upravená panem Hanušem, ale napsaná Karlem Supem) roku 1940 v Lidových závodech tiskařských a nakladatelských v Olomouci 1940. Dále umělecká revue VERAIKON, ročník XV, 1929, sešit 6 a posledním zdrojem, neméně důležitým, jsou Prameny k poznání osobnosti a díla Karla Supa od Mojmíra Hanuše, sepsaná pro Julii Supovou roku 1973.
FUTRA
