Knihovna
Krajinou Horňácka
Jak on to ten můj kamarád a kolega libující si občas v cizích slovech vlastně myslel, když říkal, že Horňácko je kulturně nejreliktnější oblastí České republiky? To mě jako Horňáka chtěl urazit? Vždyť kulturně nejreliktnější, přeloženo do srozumitelné mluvy, znamená nejzaostalejší, jsoucí největším zapadákovem a koncem světa (říká se to i zemitěji)! Myslel to přesně tak, ale urazit mě tím rozhodně nechtěl. Dobře totiž věděl (a věděl, že to vím i já), že ta zaostalost – to „staré haraburdí“, které je už jinde dávno překonáno a nahrazeno moderními vymoženostmi – není Horňácku k hanbě, ale naopak ke slávě a nenápadné velikosti.
Jak se ta kulturní zaostalost vlastně projevuje? V samotné kultuře například tak, že zde starobylé lidové písně a tance hojně přežily v lidech a mezi lidmi ještě dlouho do časů, kdy už jinde znali téměř jen umělou hudbu reprobeden a tlampačů. A i když z každodenní práce, radosti i rozjímání živá píseň pomalu odešla i tady a starodávné tance při běžných zábavách ustoupily novým, při mnohých příležitostech je zde stále možné zažít chvíle, v nichž na Horňácku nikdy nezapomenuté písňové bohatství znovu a znovu ožívá v přirozeném a upřímném podání dnešních muzikantů, zpěváků a tanečníků.
V krajině jsou ovšem nejnápadnějším projevem pomístní kulturní zaostalosti květnaté orchidejové louky – louky prastarého typu, které ještě nebyly moderními postupy přivedeny k dokonalosti a ideální užitné hodnotě přeoráním, důkladným prohnojením či přisetím výnosných jetelotravních směsí, dávajících hospodářsky nejlepší zhodnocení zalučněné půdy. Právě tyto zaostalé louky s desítkami jinde už překonaných (to jest vyhynulých) druhů rostlin a stovkami podobně zaostalých druhů hmyzu a dalších živočichů dnes činí z Horňácka a blízkého okolí jednu z nejcennějších lučních oblastí Evropy.
Dvě tváře vlajkové orchideje Bílých Karpat, tořiče čmelákovitého Holubyho (Ophrys holosericea subsp. holubyana). Jinde než v Bílých Karpatech v České republice neroste a asi nejbohatší bělokarpatskou populaci má v Zahradách pod Hájem u Velké nad Veličkou. [30. květen 2006] a [7. červen 2008]. Mezi nimi: Snad nejozdobnější orchidejí Horňáckých luk je vzácný rudohlávek jehlancovitý (Anacamptis pyramidalis). Mimo jižní polovinu Bílých Karpat dnes v České republice roste už jen na nemnoha místech v Českém krasu. [16. červen 2008]
Hodnota zdejších luk se odráží mimo jiné v tom, že jsou jejich velké části vyhlášeny přírodními rezervacemi, díky nimž lze Horňácko do značné míry považovat za srdce Chráněné krajinné oblasti Bílé Karpaty, (další odkaz), která je též Biosférickou rezervací UNESCO. Právě na Horňácku nebo v jeho těsném sousedství se totiž nacházejí všechny bělokarpatské rezervace vyhlášené v národní kategorii, což je v České republice nejvyšší stupeň územní ochrany – přibližně stejný, jaký mají první zóny národních parků. V pěti z těchto celkem šesti rezervací jsou hlavním předmětem ochrany luční ekosystémy. Jsou to národní přírodní rezervace Čertoryje (další odkaz), západně od Hrubé a Malé Vrbky, Zahrady pod Hájem (další odkaz), u Velké nad Veličkou, Jazevčí (další odkaz) u Javorníka a Porážky (další odkaz) na pomezí katastru Nové Lhoty, Suchova a Slavkova a národní přírodní památka Búrová (další odkaz) u Suchova. Tou šestou do party je pralesní národní přírodní rezervace Javorina (další odkaz) mezi Novou Lhotou a Stráním. Těmito přírodními klenoty (v případě luk spíše klenoty kulturně-přírodními) ovšem výčet chráněných území na Horňácku nekončí. Mezi další chráněné louky patří přírodní rezervace Machová (další odkaz) a přírodní památka Nad Vápenkou u Javorníka nebo přírodní památka Hloží u Louky. V návrhu na přírodní památku je i "Kociánská jama" u Javorníka, připravovaná k vyhlášení pod názvem Javorník - hliník.
Lesy jsou chráněny v přírodních památkách Háj u Louky, Háj u Lipova a Vápenky (další odkaz). Přestože je lesních rezervací na Horňácku poměrně málo a navíc nepříliš rozsáhlých, o květnaté a biologicky velmi cenné lesy zde rozhodně není nouze, z velké části díky už několikráte zmiňované zaostalosti zdejšího kraje. Rozsáhlé porosty dubohabrových hájů a bučin tady mají přirozenou druhovou skladbu jak dřevin, tak také bylinného podrostu, jenž bývá obvykle druhově bohatý a hostí i některé velmi vzácné lesní druhy. Kvalita těchto lesů ostatně nezůstala ze strany ochrany přírody nepovšimnuta, protože spolu s lučními rezervacemi patří do evropsky významných lokalit Čertoryje a Bílé Karpaty.
Jednou z nejvzácnějších rostlin Horňácka je kýchavice černá (Veratrum nigrum). Je to druh polostinných luk a lesních světlin rostoucí na Búrových u Suchova a v jejich blízkém okolí. V České republice se pak už vyskytuje pouze v Podyjí nad Znojmem a ve Džbánu. Na západ od Bílých Karpat je v Evropě vůbec vzácná. Častější je naopak v jihovýchodní a východní Evropě a zejména pak v luhových stepích a světlých lesích Sibiře, kudy sahá až na Kamčatku. [29. červenec 2005]
Dvě barevné formy violky bílé (Viola alba), nenápadného, ale věrného průvodce Horňáckých hájů, kde se tento teplomilný jihoevropský druh vyskytuje na prosvětlených místech a lesních okrajích. V České republice je dnes už jinak znám pouze z lesů na kopci Přední kout, východně od Hustopeč. [15. březen 2008] a [22. březen 2008]
A jaká tedy vlastně příroda tohoto v dobrém slova smyslu zaostalého kraje jinak je? Místní říkají, že Horňácko je kraj, kde končí chleba a začíná kamení. Toto prosté a rázné sdělení velmi dobře odráží nejen nelehký život místních sedláků, ale i zdejší přírodní podmínky. Končí tady úrodné černozemě vyvinuté na sprašovém podkladě v nízké pahorkatině, jíž se Bílé Karpaty zvolna zvedají z Dolnomoravského úvalu, a začíná zde (a plošně převládá) méně úrodná, o to však hůře obdělávatelná "slínovica" – těžká jílovitá půda vznikající zvětráváním bělokarpatského flyše (tu obzvláště bohatého na jílovce). Zmíněná mírně zvlněná pahorkatina na Horňácku totiž přerůstá do stále vyšších kopců – přes vrchovinu až k horám Javořinské části bělokarpatského hřebene. A s touto dosti výraznou změnou členitosti terénu a nadmořské výšky (od 220 m n. m. v údolí Veličky u Lipova po 550 m n. m. na horním okraji Nové Lhoty a výše do hor až po vrchol Velké Javořiny – 970 m n. m.) jdou ruku v ruce i pokles teploty, přibývání úhrnů dešťových a sněhových srážek, delší trvání sněhové pokrývky a také již vzpomínaný pokles kvality půdy.
Na jedné straně tedy na Horňácko ještě zasahuje z Dolnomoravského úvalu a Záhorské nížiny hřejivý dech Velké Uherské nížiny – Panonie –, která údolím Dunaje hledí přes bulharské a rumunské stepi až k Černému moři, na druhé staně tady však už vládne také pravý duch hor – duch Karpat, jež se odtud táhnou mocným obloukem kopců, hor i velehor stovky kilometrů na východ. Od těchto rozdílů v přírodních podmínkách a tvářnosti krajiny se odvíjely i pomístní rozdíly v zemědělském hospodaření a způsobu obživy vůbec. A naopak, to, jak byly ty které části Horňácka po dlouhé věky lidmi využívány, se zase zrcadlí v jeho dnešním obrazu. Velké širé rodné lány v nejteplejších částech jsou ve středních polohách postupně nahrazeny rozsáhlými loukami, místy i pastvinami, na vrcholcích kopců doprovázenými karpatskými dubohabřinami a bučinami, které jsou pak převažujícím krajinným prvkem odlehlejších vrchů, podhorských údolí i celého příhraničního hřebene.
V souvislosti s přírodou, člověkem a jeho využíváním krajiny lze pro Horňácko použít ještě další příměr, a sice, že na Horňácku končí víno a začíná "sliovica". V dosti teplém a suchém podnebí v okolí Lipova, Louky nebo i Hrubé Vrbky (například na úbočích Staré či Nové hory nebo Hájové) se totiž ještě daří vinné révě, jíž hlouběji do nitra Bílých Karpat už přírodní podmínky zdaleka tolik nepřejí. Zato jsou tady hojné zahrady a sady, v nichž kromě desítek dnes vzácných krajových odrůd jabloní a hrušní najdete v hojné míře také modré ovoce – slívy; dneska zejména "duranzie", odolné proti šárce, méně "trnky rozłupovačky" nebo některé mizející odrůdy slivoní.
Na Horňácku tedy končí chleba, víno a úrodná nížina a začíná kamení, sliovica a hory. O území, kde končí jedno a začíná druhé, by se normálně asi řeklo, že jím prochází hranice. Horňácko však, přestože po jeho obvodu jedna oficiální hranice – státní hranice česko-slovenská – vede, není krajem hranic, nýbrž krajem potkávání. Ať už pomyslíme na odvěké potkávání Čechů a Slováků na pomezí Moravy a Uher, potkávání češtiny a slovenštiny v místním nářečí, potkávání hor s nížinami nebo potkávání člověka s krajinou a písní.
Budete-li se chtít s horňáckou krajinou potkat, můžete se sem vydat na procházku ovocnými sady, loukami a háji. Pokud ji budete chtít vidět v širších souvislostech, bude dobře, když zamíříte na některý se zdejších vršků – lipovskou Hájovou, Výzkum či Vrchy nad Malou Vrbkou, hrubovrbeckou Kobelu, kuželovské Bojiště, velický a suchovský Háj (ať už lesní okraje na velické straně, nebo luční hřbítek Búrových nad Suchovem), Suchovský Šumárník, javornické Hradisko nebo Šibenický vrch nad Novou Lhotou. Odtud už je to pak už jen kousek na Javorinu (Velkou Javořinu), která svými mohutnými úbočími a postranními hřbety Horňákům od věků rámuje východní obzor. Na samém vrchu Javoriny se už svět Horňácka potkává se světem Straňanska na severu a světem Turanskych kopanic na jihu. Odtud už Horňácko uvidíte z přílišné dálky na to, abyste mu jasně viděli do tváře a rozpoznali v ní všechny její důvěrně přátelské i svérázně podivínské rysy, zato tady však už naplno pocítíte dech hor, vanoucí sem jak z bělokarpatského hřebene, tak přes údolí Váhu od Inovca, Stražovských vrchov, Malej a Veľkej Fatry a Vysokých Tatier.
Karel Fajmon
použitá a doporučená literatura
Horal D., Jagoš B., Resl K., Uřičář J., Jongepier J. W. & Pechanec V. (2006): Atlas rozšíření vybraných druhů živočichů CHKO Bílé Karpaty. – Základní organizace Českého svazu ochránců přírody Bílé Karpaty, Veselí nad Moravou.
Jongepier J. W. & Jongepierová I. (2006): Komentovaný seznam cévnatých rostlin Bílých Karpat. – Základní organizace Českého svazu ochránců přírody Bílé Karpaty, Veselí nad Moravou.
Jongepier J. W. & Pechanec V. (2006): Atlas rozšíření cévnatých rostlin CHKO Bílé Karpaty. – Základní organizace Českého svazu ochránců přírody Bílé Karpaty, Veselí nad Moravou.
Jongepierová I. [ed.] (2008): Louky Bílých Karpat. Grasslands of the white Carpathian Mountains. – Základní organizace Českého svazu ochránců přírody Bílé Karpaty, Veselí nad Moravou.
Kuča P., Májsky J., Kopeček F. & Jongepierová I. [eds] (1992): Chránená krajinná oblasť Biele/Bílé Karpaty. – Ekológia, Bratislava.
Ložek V. (2007): Zrcadlo minulosti. Česká a slovenská krajina v kvartéru. – Dokořán, Praha.
Mackovčin P., Demek J., Jatiová M. & Slavík P. [eds] (2008): Brněnsko. – In: Mackovčin P. & Sedláček M. [eds], Chráněná území ČR, svazek IX: 1–932, Agentura ochrany přírody a krajiny ČR a EkoCentrum Brno, Praha.
Mackovčin P. & Jatiová M. [eds] (2002): Zlínsko. – In: Mackovčin P. & Sedláček M. [eds], Chráněná území ČR, svazek II: 1–376, Agentura ochrany přírody a krajiny ČR a EkoCentrum Brno, Praha.
Úlehla V. (1949): Živá píseň. – Fr. Borový, Praha. [reprint vydala v roce 2008 strážnická cimbálová muzika Danaj ve spolupráci s Národním ústavem lidové kultury ve Strážnici]
Za cenné myšlenky a připomínky k textu děkuje autor Honzovi Rolečkovi.
